na Blog.cz

Zdravím!

Ráda bych vás zahltila jedním extra dlouhým článkem, který však stojí za přečtení. Není to ledajaké plácání, ale plácání podložené fakty a snad i se vzdělávajícím účinkem. A já se ráda dělím o to, co vím a znám.

A pokud se zajímáte byť jen trochu o starověký Egypt, má námaha a snaha nepřijde nazmar.

---

O Káhiře jsem nevěděla prakticky nic. Jen to, že je to velice nehostinné město, jedno z nějvětších na světě.

Toť, dá se říct, vše.

Vyjížděli jsme autobusem kolem druhé ráno, neboť cesta z Hurghády do Káhiry trvá neuvěřitelných šest hodin. Jako celá naše cesta z domova do Egypta. Šílené, ale já se necítila vůbec unavená. Zřejmě jsem byla nabyta adrenalinem, štěstím a nedočkavostí, která mi stejně nedala večer moc spát a tak jsem si jen tak lehce ty tři hodinky odpočinula. Zato v autobuse jsem po hodině usnula jako dřevo. Chudák děda, který měl celých šest hodin oči dokořán. V autobuse zkrátka neusne.

Probudila jsem se necelou hodinu před naším prvním cílem, kterým bylo Káhirské muzeum, do kterého jsem byla vážně nehorázně natěšená^^. Jak mě štve ten český přepis! Sice zní "noblesněji", ale přecejen bych dala přednost multijazyčnému názvu Cairo než Káhiře.

Projížděli jsme úhledně upravenou a zdobenou branou, která byla všude obklopena květinami a kolem pobíhali Lojzové a už v osm ráno zametali písek z okolí. Míjeli jsme krásně zdobené vázy a dekorace, ale jak jsme se dostávali blíže a blíže centru, celá ta paráda na začátku mi připadala spíše komická a ironická. Něco jako "Budeme to mít na začátku uklizený, abychom aspoň ten první dojem udělali dobrej."

Káhira je to nejošklivější město, které jsem kdy navštívila. Mají štěstí, že se zde nacházejí ty úžasné památky(kterých si stejně vůbec neváží), jinak by jim sem už tuplem nikdo nejezdil. Celé město je jeden velký Chánov. Strašlivá bída. A v tu chvíli jsem si znovu uvědomila, jaké to mám štěstí, že mám všechno to, co mám. Tady lidi netrápí, jestli mají nebo nemají značkové oblečení nebo nový iPhone. Jsou rádi, že mají střechu nad hlavou, že jsou umytí a mají co jíst! Měla jsem z celého toho pohledu takový skličující pocit. Ale je dobré, že jsme měli tu možnost vidět ten PRAVÝ život. Neboť Hurgháda je jen vypolstrovaný ráj. Cítila jsem soucit, ale bezmoc, že zde vážně není pomoci. Těmto lidem to možná ani tak tragické nepřijde, jsou na to zvyklí. Pro nás je to nemyslitelné. Tohle je zcela jiná mentalita, jiný svět.

Islámské náboženství tu převládá a my jsme byli svědky modlení všech muslimů na východ, kde se nachází Mekka. Bylo to zajímavé, nikdy v životě jsem nic takového neviděla.

Cestou jsme nabrali naši slovenskou průvodkyni. Ženu, která v Káhiře bydlí již 7 let se svým egyptským manželem. Povyprávěla nám o zdejším drsném životě. Nestačila jsem se divit. V něčem je zde oproti nám život lehčí, ale většinou je to jedna velká tragédie. Jediné dobré na tomto městě je, že sem jezdí mnoho turistů, tudíž mají alespoň nějaké příjmy... prakticky tyhle jediné.

---↓↓

Ráno. Otravný zvuk, který mi je důvěrně znám z obyčejných všedních dnů mi oznamuje, že bych konečně mohla vytáhnout ty svoje hnáty z postele. Ale když… mě se tak nechce!

Nervy mám opravdu nadranc. Pořád mi nejde do hlavy, jak taková obrovská svině, jako je letadlo od ČSA, může vzlétnout do vzduchu. Vážně mi to hlava nebere, ale co už.

Tím ale tím pádem stoupají mé obavy z dnešního letu. Samozřejmě, letecká doprava je ta nejbezpečnější, ale v těch x kilometrech nad zemí tu ten strach přeci jen je, kdo by se alespoň trochu nebál, nemá podle mého pud sebezáchovy. A hlavně… já jsem hysterka

Dvě hodiny do Prahy, čtyři hodiny do Egypta. Fuuu... Šest hodin cesty, a to ještě nepočítám tři hodiny čekání na letišti k vysněnému cíly. Za melodií mých nejoblíbenější skladeb jsem veškeré čekání překonala ve zdraví. Terminál jsme našli bez problému(taky, že to byl terminál 1), což už považuji za perfektní úspěch.

"Hele, už tam něco bliklo!", pronesl směrem ke mně dědeček a já znuděně zvedla oči k velké svíticí tabuli s vypsanými odlety.

"Odbavení."

Na úplně poslední odbavovací přepážce jsme vyčkali dlouhou a úchylnou frontu, která snad neměla konce.

"Co v tom, prosimtě, máš?, děda vyvalil oči na můj ohromný kufr.

"No co, já jsem holka!"

Díkybohu můj kufr sice vážil 15 kilo, ale stále nepřekročil daný limit dvaceti. Takže… vše v suchu. Ale ano, i já chvíli pochybovala, jestli mi ho vůbec naloží.

---

---

Přiletěla jsem se spoustou dojmů, o kterých vás hodlám informovat.

A když překypuji emocemi, obvykle se vykreslím.

Víte, je jasné, že země, kterou ze všeho nejvíce na světě obdivuji, je Japonsko. Ale hned na ním se táhne Egypt. Starověký Egypt.

Vždycky mě starověká egyptská civilizace fascinovala. Byli tak chytří, vyspělí, geniální. Krásná zlatá doba faraonů.

A kdo by samozřejmě neznal Tuta, že?

Byl to týpek, to vám povím. I když byl prakticky "bezvýznamný faraon", je ze všech vladařů ten nejslavnější. Zcela nejznámější v celé historii lidstva.

A já si řekla "Challenge accepted" a pokusila se nakreslit v barvě jeho pohřební masku, kterou jsem měla tu čest vidět naživo... včetně jeho sarkofágu a jeho pokladu. Ještě pořád tomu nemohu uvěřit..

Název: "Tutankhamun - The Boy King"

Characters: Král Tutankhamun(pohřební maska)

Technika: barevná kresba

Pomůcky: tužka B, 2B; centropen liner; suché pastely; pastelky

Doba trvání: cca 14 hodin O,o

Formát: A4

Typ: "portrét"

Spokojenost: 120%

Baka de Marionette

Lussy Vitt se svým blogem http://lussy-vitt.blog.cz/ je vážně zajímavá osoba a mně bylo ctí zhodnotit její skromný autorský koutek.

-----------

1) První dojem: 10

Jedním slovem. Dokonalost. Layout je perfektní. Okamžitě mě mezi články praští do očí uznání hodná umělecká/autorská tvorba, čímž si Lussy získala mé sympatie a nakonec samotné barvy blogu ve mě vyvolávají pocit inspirace.

2) Layout/Design: 10

Vkusně a trefně sladěné barvy. Jak už jsem podotkla. Strašně mě nadchl ten efekt jakoby rozmáznutí štětcem v záhlaví. Písmo se krásně hodí a vzhled celkově vystihuje obsah a zaměření blogu. Design není nijak složitý, ale v jednoduchosti je krása. Jsem více příznivcem jednodušších než složitých designů.

3) Přehlednost: 10

Tak přehledné, že snad už přehlednější menu být nemůže. Přestože to vypadá, že na blogu se toho nachází sakra málo... zas tak stoprocentní pravda to není. Krásně odděleny části pro fotografickou, ostatní uměleckou a grafickou tvorbu a koutek samotné autorky. Tleskám.

4) Kvalita článků: 10

Je to velice zajímavý člověk. A chytrý! Tudíž i její články musí být zákonitě inteligentní a s pointou, hlavou a patou. Nenajdete tu zde blafy jako "Můj dnešní jídelníček". To si raději zaplujte na nějaký ten didlinkovský blogísek.

5) Aktivita: 8

Občas jsou tu prodlevy. Menší, či větší v aktivitě přidávání článků. Hodnotím objektivně, ale subjektivním - mým osobním pohledem by mi to vůbec nevadilo. Jde tu o kvalitu a ne o kvantitu.

6) Celkový dojem: 10

Perfektní blog, dovolím si říct, perfektní umělkyně, která má správné a inteligentní názory, stojí si za svým a jednou bude sakra slavná.

Celkový verdikt: 58 bodů

Přednastavená..

A proč jako ne?

Miluji líčení! A budu se líčit! Ať si říká kdo chce co chce, budu se líčít a budu a budu. Protože. Mě. To. Baví.

Znáte to, vidíte po ulici ladně kráčet krásnou a nalíčenou dívku. Co si většinou pomyslíte?

"Ta má v hlavě jenom makeup."

"Nemyšlená kráva!"

A proč by měla být? Je snad hřích cítit se lépe, když vaše oči zdobí temně černé linie, vaše líčka se roztomile růžoví a rty jsou svůdně plné a přesto křehké? Je to vážně takový problém? Nemluvím teď o třináctiletých holčičkách, co si hyzdí svou pleť, i když to vůbec nepotřebují, vrstvou makeupu, která vypadá spíš jako bahno, mouka, při nejhorším antuka.

Mluvím o těch, které vědí, že občas méně znamená více. O těch, která vědí, co je vkusné, co se hodí do jaké společnosti a které se nekrášlí jen pro obdiv ostatních.

Jen málokdy vyjdu z domu bez nalíčení. Mám ráda ten pocit. Ten pocit vyššího sebevědomí, kdy vím, že mi to sluší. Kdy vím, že se nemusím lekat a schovávat se při pohledu do zrcadla. Já totiž nebyla obdařena tou nádhernou bezchybnou pletí, která je jemná jako dětská prdýlka(i když to ještě není tak zlé). A od toho tu jsou přípravky, které takovým dívkám pomohou k lepšímu.

---

Nelíčím se jen z důvodu, že "musím". Zkrátka si to užívám. Jak ráda si přivstanu o tu půlhodinu dříve a vyhraji si se stínováním mých víček, s modelací obličeje. Ráda čichám vůni stoupajících částeček pudru, vznášejících se jako obláček kouře. Líčení je taky výrazem umění.

A je krásné, když se někdo dokáže hezky vyzdobit. Jsme ženy! Cítíme se tak pěkně! Tak proč dávat na cizí rady typu "Nelič se, škodí to tvé pleti." Protože při správné péči nám nic nehrozí.

CHCI mít řasy jako mrkací panenka. CHCI mít kočičí pohled. A CHCI se líbit jak ostatním, tak sobě. CHCI, CHCI, CHCI.

A to nikdo nemusí chápat, stačí, když to vím já.

Přednastavená(a možná právě nalíčená)..

Ráda si dabuji scény.

Dabing je jedna z hereckých disciplín, kterou vážně zbožňuji a jde mi. Jednou bych ho chtěla zkusit profesionálně.

Tohle je jedna ze dvou smutných scén v celém filmu a mimo další se mi perfektně dabuje..., ale pozor, jen anglicky.

Přemýšlím, že svůj dabing zkusím nahrát. A zveřejnit. Uvidíme.

Každopádně je zde scéna pozměněna do "sin city" efektu a hudba je též vyměněná. Originální "Rejection in the rain" je ZDE.

"Odmítnutí v dešti." Název ušit na míru.

(Jsem na sebe hrdá, že jsem si dokázala zhlédnout celý film v angličtině a nedělalo mi žádný problém rozumnět. Na můj věk, myslím, dobrý výkon(když se podíváme na úroveň vzdělání naší generace - bohužel))

Přednastavená..

Nestěžuji si ze žárlivosti. Nemám proč a nač žárlit.

Nemám potřebu ponižovat se před někým, kdo je mnohem méně umění znalý. Ale samozřejmě... vadí mi, že nemám takové uznání, když vím, že na něj mám právo.

Je to tak, že když někdo kreslí a tvoří líbivým stylem, dostane se mu obdivu, opěvování a náklonosti. Protože se to prostě... líbí.

Mám mnohem více zkušeností, ovládám více stylů, dokážu pracovat s nespočtem výtvarných potřeb a nástrojů, od mala se věnuji výtvarné tvorbě... je to moje náplň života, ale k čemu to je? K čemu, když to stejně nikdo neocení?

"Kreslím hlavně pro sebe."

To ano, ale i pro lidi. Chci, aby mi pomohli, kritizovali, chválili, vedli mě dál, abych se zlepšovala a dokázala ohromit. Ale co se dá čekat od Otaku komunity, která nemá povětšinou o umění a technice ani páru. Nemyslím vás, přátele a návštěvníky mého blogu. Mluvím teď k úplně jiné skupině lidí.

To, co má v sobě morbidní, melancholický či krvavý námět... je automaticky populární, i když je to technicky naprostá fraška a k tomu bez nápadu. Ale je tam krev, takže je to nádherné. No to přece dá rozum, néé?

Víte, nechápu to. Opravdu ne. Ona neumí nic jiného, než mangu. Každá její kresba má zcela identický styl, identické stínování, nedokáže překvapit a všude jsou otravné uši a ocas. Je tohle skutečně manga umění?

Pokud ano... I don't want to live on this planet anymore.

Závidím jí ten obdiv, co má, i když si ho moc... nezaslouží. Rozhodně jí nezávidím její "talent". Protože nemám proč. Já si nemám na co stěžovat.

No co, že ona si chodí na uměleckou školu. To, že jste na umělecké z vás automaticky umělce nedělá. Není to jako... "tradá, přijali mě, je ze mě umělec." Takhle to nefunguje.

---

A vyvyšovat obsah nad formu? S tímto názorem se nebudu nijak přít, každý umění vnímáme jinak a máme jiné priority, ale pokud sakra postava má proporce, že by nikdy v reálném životě nemohla existovat... tak to žádná "vyšší myšlenka" nezachrání a pořád to bude jen nepovedený hokus pokus.

Ano, jsem velký kritik a umím být i zlá, pokud je kritizovaná osoba tvrdohlavá, stojí si natvrdle na svým "správným" názorem(ikdyž je naprosto mimo mísu) a nedokáže přijmout tu kritiku konstruktivní, která byla mířena tak, aby motivovala, nikoliv podrážela nohy. Pokud to nejde tak, přijde na řadu zlá... zlá Marionette. A s tou není radno si zahrávat.

Podle jakých kritérií sakra soudíte?...

Přednastavená..

Film Avatar je jeden z těch, co mě fascinovaly na tolik, že jsem byla ohromena ještě dlouhou dobu po příchodu z kina. A ne jen kvůli 3D formátu.

Píseň "I see you" od Leony Lewis je jedna z těch, které mi jdou a ráda si je zazpívám(a hodlám zdokumentovat).

Zde je lehčí verze, protože si nedokážu představit, jak bych se naučila z YT tutoriálu originál. Ale pokud je někdo hodně zručný, může si sám nějaký těžší vyhledat^^.

---

Zde někdo ultramegakrutopřísně talentovaný *____*. Na tento instrumental hodlám nazpívat cover.

Přednastavená..

Proč...

Když už se zamiluji...

... je to nešťastně?

---

Já vážně nejsem předurčena k tomu mít v životě štěstí. Raději bych byla forever alone, ale aspoň, aby mi byla láska ukradená, ne, abych se trápila kvůli tomu, co mít stejně nemohu.

Často nám pořád dokola záleží na lidech, kteří by nám měli být ukradení. Jen málokdy dokážete být dále přáteli s osobou, která pro vás začala znamenat celý vesmír. "Dát přátelství někomu, kdo chce lásku je jako podat chléb tomu, kdo umírá žízní." - často omílané, ale kurva pravdivé. Píchá to jako jehly, když jí vidíte s někým jiným a pořád dokola si kladete tu otázku "Co má ona a já ne...?"

Ptám se sama sebe každý, každičký den. Není chvíle, kdy bych na ní nepomyslela a často pro ní pláču.

Vím, že nemůže za to, co způsobila. To já se omlouvám.

Mému srdci za všechny ty těžkosti. Mému mozku za všechen ten zmatek. A mému žaludku za všechny ty motýlky.

Chci být konečně šťastná. Protože život bez šťastné lásky... není život.

Přednastavená(nejlépe mrtvá)..

Obvykle ty nejkrásnější písničky najdu při sledování random videí. A občas se to vážně vyplácí.

Tahle píseň je tak krásná, až mě štve, že si jí nedokážu zazpívat. Je dost těžká, i když se samozřejmě na první poslech nezdá. Ale... jen si to zkuste.

Našla jsem jí "překvapivě" u jednoho videa s Megamyslem (asi nejpovedenější, co jsem zhlédla) a tak vám ho sem taky přidám ať už jste do Megamysla zažraní jako já, nebo nikoliv :D.

---

Přednastavená..