na Blog.cz

Přiletěla jsem se spoustou dojmů, o kterých vás hodlám informovat.

A když překypuji emocemi, obvykle se vykreslím.

Víte, je jasné, že země, kterou ze všeho nejvíce na světě obdivuji, je Japonsko. Ale hned na ním se táhne Egypt. Starověký Egypt.

Vždycky mě starověká egyptská civilizace fascinovala. Byli tak chytří, vyspělí, geniální. Krásná zlatá doba faraonů.

A kdo by samozřejmě neznal Tuta, že?

Byl to týpek, to vám povím. I když byl prakticky "bezvýznamný faraon", je ze všech vladařů ten nejslavnější. Zcela nejznámější v celé historii lidstva.

A já si řekla "Challenge accepted" a pokusila se nakreslit v barvě jeho pohřební masku, kterou jsem měla tu čest vidět naživo... včetně jeho sarkofágu a jeho pokladu. Ještě pořád tomu nemohu uvěřit..

Název: "Tutankhamun - The Boy King"

Characters: Král Tutankhamun(pohřební maska)

Technika: barevná kresba

Pomůcky: tužka B, 2B; centropen liner; suché pastely; pastelky

Doba trvání: cca 14 hodin O,o

Formát: A4

Typ: "portrét"

Spokojenost: 120%

Baka de Marionette

Lussy Vitt se svým blogem http://lussy-vitt.blog.cz/ je vážně zajímavá osoba a mně bylo ctí zhodnotit její skromný autorský koutek.

-----------

1) První dojem: 10

Jedním slovem. Dokonalost. Layout je perfektní. Okamžitě mě mezi články praští do očí uznání hodná umělecká/autorská tvorba, čímž si Lussy získala mé sympatie a nakonec samotné barvy blogu ve mě vyvolávají pocit inspirace.

2) Layout/Design: 10

Vkusně a trefně sladěné barvy. Jak už jsem podotkla. Strašně mě nadchl ten efekt jakoby rozmáznutí štětcem v záhlaví. Písmo se krásně hodí a vzhled celkově vystihuje obsah a zaměření blogu. Design není nijak složitý, ale v jednoduchosti je krása. Jsem více příznivcem jednodušších než složitých designů.

3) Přehlednost: 10

Tak přehledné, že snad už přehlednější menu být nemůže. Přestože to vypadá, že na blogu se toho nachází sakra málo... zas tak stoprocentní pravda to není. Krásně odděleny části pro fotografickou, ostatní uměleckou a grafickou tvorbu a koutek samotné autorky. Tleskám.

4) Kvalita článků: 10

Je to velice zajímavý člověk. A chytrý! Tudíž i její články musí být zákonitě inteligentní a s pointou, hlavou a patou. Nenajdete tu zde blafy jako "Můj dnešní jídelníček". To si raději zaplujte na nějaký ten didlinkovský blogísek.

5) Aktivita: 8

Občas jsou tu prodlevy. Menší, či větší v aktivitě přidávání článků. Hodnotím objektivně, ale subjektivním - mým osobním pohledem by mi to vůbec nevadilo. Jde tu o kvalitu a ne o kvantitu.

6) Celkový dojem: 10

Perfektní blog, dovolím si říct, perfektní umělkyně, která má správné a inteligentní názory, stojí si za svým a jednou bude sakra slavná.

Celkový verdikt: 58 bodů

Přednastavená..

A proč jako ne?

Miluji líčení! A budu se líčit! Ať si říká kdo chce co chce, budu se líčít a budu a budu. Protože. Mě. To. Baví.

Znáte to, vidíte po ulici ladně kráčet krásnou a nalíčenou dívku. Co si většinou pomyslíte?

"Ta má v hlavě jenom makeup."

"Nemyšlená kráva!"

A proč by měla být? Je snad hřích cítit se lépe, když vaše oči zdobí temně černé linie, vaše líčka se roztomile růžoví a rty jsou svůdně plné a přesto křehké? Je to vážně takový problém? Nemluvím teď o třináctiletých holčičkách, co si hyzdí svou pleť, i když to vůbec nepotřebují, vrstvou makeupu, která vypadá spíš jako bahno, mouka, při nejhorším antuka.

Mluvím o těch, které vědí, že občas méně znamená více. O těch, která vědí, co je vkusné, co se hodí do jaké společnosti a které se nekrášlí jen pro obdiv ostatních.

Jen málokdy vyjdu z domu bez nalíčení. Mám ráda ten pocit. Ten pocit vyššího sebevědomí, kdy vím, že mi to sluší. Kdy vím, že se nemusím lekat a schovávat se při pohledu do zrcadla. Já totiž nebyla obdařena tou nádhernou bezchybnou pletí, která je jemná jako dětská prdýlka(i když to ještě není tak zlé). A od toho tu jsou přípravky, které takovým dívkám pomohou k lepšímu.

---

Nelíčím se jen z důvodu, že "musím". Zkrátka si to užívám. Jak ráda si přivstanu o tu půlhodinu dříve a vyhraji si se stínováním mých víček, s modelací obličeje. Ráda čichám vůni stoupajících částeček pudru, vznášejících se jako obláček kouře. Líčení je taky výrazem umění.

A je krásné, když se někdo dokáže hezky vyzdobit. Jsme ženy! Cítíme se tak pěkně! Tak proč dávat na cizí rady typu "Nelič se, škodí to tvé pleti." Protože při správné péči nám nic nehrozí.

CHCI mít řasy jako mrkací panenka. CHCI mít kočičí pohled. A CHCI se líbit jak ostatním, tak sobě. CHCI, CHCI, CHCI.

A to nikdo nemusí chápat, stačí, když to vím já.

Přednastavená(a možná právě nalíčená)..

Ráda si dabuji scény.

Dabing je jedna z hereckých disciplín, kterou vážně zbožňuji a jde mi. Jednou bych ho chtěla zkusit profesionálně.

Tohle je jedna ze dvou smutných scén v celém filmu a mimo další se mi perfektně dabuje..., ale pozor, jen anglicky.

Přemýšlím, že svůj dabing zkusím nahrát. A zveřejnit. Uvidíme.

Každopádně je zde scéna pozměněna do "sin city" efektu a hudba je též vyměněná. Originální "Rejection in the rain" je ZDE.

"Odmítnutí v dešti." Název ušit na míru.

(Jsem na sebe hrdá, že jsem si dokázala zhlédnout celý film v angličtině a nedělalo mi žádný problém rozumnět. Na můj věk, myslím, dobrý výkon(když se podíváme na úroveň vzdělání naší generace - bohužel))

Přednastavená..

Nestěžuji si ze žárlivosti. Nemám proč a nač žárlit.

Nemám potřebu ponižovat se před někým, kdo je mnohem méně umění znalý. Ale samozřejmě... vadí mi, že nemám takové uznání, když vím, že na něj mám právo.

Je to tak, že když někdo kreslí a tvoří líbivým stylem, dostane se mu obdivu, opěvování a náklonosti. Protože se to prostě... líbí.

Mám mnohem více zkušeností, ovládám více stylů, dokážu pracovat s nespočtem výtvarných potřeb a nástrojů, od mala se věnuji výtvarné tvorbě... je to moje náplň života, ale k čemu to je? K čemu, když to stejně nikdo neocení?

"Kreslím hlavně pro sebe."

To ano, ale i pro lidi. Chci, aby mi pomohli, kritizovali, chválili, vedli mě dál, abych se zlepšovala a dokázala ohromit. Ale co se dá čekat od Otaku komunity, která nemá povětšinou o umění a technice ani páru. Nemyslím vás, přátele a návštěvníky mého blogu. Mluvím teď k úplně jiné skupině lidí.

To, co má v sobě morbidní, melancholický či krvavý námět... je automaticky populární, i když je to technicky naprostá fraška a k tomu bez nápadu. Ale je tam krev, takže je to nádherné. No to přece dá rozum, néé?

Víte, nechápu to. Opravdu ne. Ona neumí nic jiného, než mangu. Každá její kresba má zcela identický styl, identické stínování, nedokáže překvapit a všude jsou otravné uši a ocas. Je tohle skutečně manga umění?

Pokud ano... I don't want to live on this planet anymore.

Závidím jí ten obdiv, co má, i když si ho moc... nezaslouží. Rozhodně jí nezávidím její "talent". Protože nemám proč. Já si nemám na co stěžovat.

No co, že ona si chodí na uměleckou školu. To, že jste na umělecké z vás automaticky umělce nedělá. Není to jako... "tradá, přijali mě, je ze mě umělec." Takhle to nefunguje.

---

A vyvyšovat obsah nad formu? S tímto názorem se nebudu nijak přít, každý umění vnímáme jinak a máme jiné priority, ale pokud sakra postava má proporce, že by nikdy v reálném životě nemohla existovat... tak to žádná "vyšší myšlenka" nezachrání a pořád to bude jen nepovedený hokus pokus.

Ano, jsem velký kritik a umím být i zlá, pokud je kritizovaná osoba tvrdohlavá, stojí si natvrdle na svým "správným" názorem(ikdyž je naprosto mimo mísu) a nedokáže přijmout tu kritiku konstruktivní, která byla mířena tak, aby motivovala, nikoliv podrážela nohy. Pokud to nejde tak, přijde na řadu zlá... zlá Marionette. A s tou není radno si zahrávat.

Podle jakých kritérií sakra soudíte?...

Přednastavená..

Film Avatar je jeden z těch, co mě fascinovaly na tolik, že jsem byla ohromena ještě dlouhou dobu po příchodu z kina. A ne jen kvůli 3D formátu.

Píseň "I see you" od Leony Lewis je jedna z těch, které mi jdou a ráda si je zazpívám(a hodlám zdokumentovat).

Zde je lehčí verze, protože si nedokážu představit, jak bych se naučila z YT tutoriálu originál. Ale pokud je někdo hodně zručný, může si sám nějaký těžší vyhledat^^.

---

Zde někdo ultramegakrutopřísně talentovaný *____*. Na tento instrumental hodlám nazpívat cover.

Přednastavená..

Proč...

Když už se zamiluji...

... je to nešťastně?

---

Já vážně nejsem předurčena k tomu mít v životě štěstí. Raději bych byla forever alone, ale aspoň, aby mi byla láska ukradená, ne, abych se trápila kvůli tomu, co mít stejně nemohu.

Často nám pořád dokola záleží na lidech, kteří by nám měli být ukradení. Jen málokdy dokážete být dále přáteli s osobou, která pro vás začala znamenat celý vesmír. "Dát přátelství někomu, kdo chce lásku je jako podat chléb tomu, kdo umírá žízní." - často omílané, ale kurva pravdivé. Píchá to jako jehly, když jí vidíte s někým jiným a pořád dokola si kladete tu otázku "Co má ona a já ne...?"

Ptám se sama sebe každý, každičký den. Není chvíle, kdy bych na ní nepomyslela a často pro ní pláču.

Vím, že nemůže za to, co způsobila. To já se omlouvám.

Mému srdci za všechny ty těžkosti. Mému mozku za všechen ten zmatek. A mému žaludku za všechny ty motýlky.

Chci být konečně šťastná. Protože život bez šťastné lásky... není život.

Přednastavená(nejlépe mrtvá)..

Obvykle ty nejkrásnější písničky najdu při sledování random videí. A občas se to vážně vyplácí.

Tahle píseň je tak krásná, až mě štve, že si jí nedokážu zazpívat. Je dost těžká, i když se samozřejmě na první poslech nezdá. Ale... jen si to zkuste.

Našla jsem jí "překvapivě" u jednoho videa s Megamyslem (asi nejpovedenější, co jsem zhlédla) a tak vám ho sem taky přidám ať už jste do Megamysla zažraní jako já, nebo nikoliv :D.

---

Přednastavená..

Bože! Je mi jedno, že je tam zima, mlhavo a téměř pořád prší(takové počasí žeru). Je mi jedno, jestli jsou tam lidé takoví nebo makoví.. jestli jsou to studené čumáky nebo suchaři(neházejme všechny do jednoho pytle, že?).

Miluji takovou tu zvláštní atmosféru města Londýn, tu eleganci, která z celé země čiší. Důstojnost, urozenost.. nevím, jak jinak bych ten můj dojem popsala.

Anglii jsem navštívila jednou. A chci ji navštívit znovu.

Jazykový kurz se školou byl perfektní. Uplatnila jsem znalosti angličtiny, navštívila jsem nejznámější Londýnské a pár dalších památek a podívala se, jak si žije taková průměrná anglická rodina. Jediné zklamání bylo, že jsme nenavštívili Stonehenge. To, co mě už nějakou dobu fascinuje.

---

Není pravda, že anglické rodiny mají vyšší životní úroveň než české. To je naprostá blbost. Jsme na stejné úrovni(ohledně majetku, bydlení, platu). Ano, sice téměř každý vlastní rodinný domek.., který je ale častokrát těsnější než obyčejný byt 3+1. Takže můžeme být rádi za to, co máme. Oproti nám je tu ale samozřejmě mnohem více pracovních příležitostí a celkově všeho.

---

Zbožňuji angličtinu. Mluvím jí radši než česky. Je to jediný předmět ve škole, kde mám průměr 1, 0. A jsem na sebe právoplatně pyšná(nikdy v životě jsem se na písemku z angličtiny neučila). Je to jazyk příjemný, univerzální(mluva, zpěv) a není složitý, proto... tím lépe pro nás. Jsem ráda, že mám talent na jazyky, protože cizí jazyky jsou branou do světa. "Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem".

Nenávidím mladé pubertální slečny, které na sebe natáhnou legíny, tričko a nevím co ještě s anglickou vlajkou, aniž by tu zemi vůbec kdy navštívily nebo se o ní zajímaly(stejně tak s oblečením, přes které je jen obřím písmem napsána značka - "Heléé, mám značkový tričkoo!). Jen proto, že je to "IN". So... embarrassing.

Celkově nemám ráda "vlajkové oblečení". Já jediné, co mám, je anglická vlaječka jako suvenýr či ozdoba, co mi připomíná onu anglickou návštěvu... taková připomínka má alespoň smysl.

---

Nikdy v životě jsem neseděla v originálním double deckeru. Nebylo nám dovoleno se jím svézt.

O víkendu jsme se podívali s rodinou na závodní okruh. Veteráni. Každý, kdo nějakého vlastnil, mohl si přijít zazávodit. Auta mě nijak nezajímají, ale tahle byla krásná a zajímavá. A byl to takový výlet... do minulosti.

A byl tu i onen double decker. A já se do něj podívala. Udělali z něj malou kavárnu a horní patro nechali nedotčené.. díky bohu. Tak jsem si vychutnávala ten pohled ze shora za vůně horké čokolády.

Přednastavená..

Ale to už asi víte.

Zrovna teď možná nastupuji do letadla... možná už startujeme.. možná už jsem mrtvá, who knows.

Ale i přes to, že můžu být mrtvá, máte tu ode mě článek, kde jsem se ukrutně potřebovala vypsat, postěžovat si a přiznat se.

Každý žijeme svůj život jinak. Každému z nás byl přidělen jiný osud. Někdo má spoustu přátel, kteří mu leží u nohou. Někdo je otloukánek, lemra a černá ovce třídy, kterou každý trýzní. A někdo je zcela opomenut... pan Nikdo. Co je vlastně nejlepší?

Víte, já tohle nikdy nijak zvlášt neřešila. Vždy jsem patřila do skupiny... něco mezi Mr Nobody a Black Sheep. Škatulky vem čert. Už jsem se o své minulosti rozepisovala dost. Jde o to, že asi vážně nejsem úplně v pořádku(a kdo ano?). Žiju v přeludu, ve virtuální realitě.

Jsem na tom zatím dobře... v tom smyslu, že pořád dokážu odlišit pravdu od fikce. Já mám totiž velice bujnou představivost a občas mi moje fantazírování přeskočí do toho světa, který by se s fiktivním nikdy neměl setkat. Nikdy. Občas to některé lidi štve.

Je to jako u dětí, co mají Eidentickou vlohu. Já jí mám dá se říct pořád. Je to tak, že dítě si kolem toho šestého roku života vytvoří svůj vlastní fiktivní svět a dokáže ho bezvadně a v barvách popsat.

---

Ráda si představuji. Ráda si vytvářím vlastní příběhy v hlavě. Často doma, ale občas se přistihnu i ve škole, že při nudné hodině matematiky přemýšlím nad tím, jak se mají moje děti s tím.. a s tím.. a s tím characterem. Ale zatím mi to život nijak neomezuje, jen matka říká, že bych měla začít žít normální reálný život.

A já bych ráda.

Ale, když on je tak zatraceně nudný.

Je stereotypní, únavný, otravný, hloupý, bezvýznamný a zatěžující... pořád to samé jako ohraná písnička. Jak já nesnáším ohrané písničky. A proto utíkám tam, kde je zábava. Ale uznejte... co byste si pomysleli o člověku, se kterým se normálně bavíte, jdete s ním po chodbě a on najednou zcela bez kontextu prohodí nějakou neznámou hlášku od někud, kterou vůbec, ale vůbec neznáte("I love that my incredibly handsome criminal genius and master of all villainy.") a dává smysl jen onomu jedinci. Asi, že je cvok, hm?

Neberte tenhle článek nijak vážně. Jen jsem se potřebovala vypsat a popsat vám mou pochroumanou psychiku, i když vás to zřejmě vůbec nezajímá :D. Ale nevadí.

Pokud nejsem zrovna někde pod troskami letadla, je to jen další z mých malých úspěchů.

Ciao :3.

Přednastavená...